Samovazba českých spisovatelů

02.09.2018

Tak nějak nevím, jestli tento článek vyvolá pobavení čtenářů, podráždění, lítost, frustraci autorů nebo úplně jiné emoce. Také si nejsem docela jistá, komu je určen. Dva vzkazy pro ty, kteří si ho přečtou.

  • Autoři, spisovatelé, pisálci ...neklesejte na mysli a máte-li co napsat, napište to aspoň pro časy příští.
  • Čtenáři ...s každou knihou od českého autora pronikáte do firmy jednoho jediného osamělého hráče v ringu jménem KNIŽNÍ TRH. V každém případě držíte v ruce drahocennost, jejíž hodnotu nelze penězi vyčíslit. Vězte, že každá stránka, kterou otočíte, ukrývá poklad. Zacházejte s ní, prosím, podle toho.

Že jaksi nerozumíte? Kde jsem vzala takové odvážné, přehnané, ne-li kontroverzní tvrzení? Naopak, jste přesvědčeni, že není nic snadnějšího, než vydat si a prodávat vlastní knihu jakékoli kvality, a proto českým autorům (kromě té hrstky osvědčených) ze zásady nedůvěřujete. A pokud už objevíte jejich dílka v knihkupectví stydící se v posledním regálu v nejzazším koutě, berete rychle zpátečku, abyste zbytečně neztráceli čas. Pak mi věřte, že za každým i tím nejútlejším spisovatelovým dílkem se skrývá lítý boj s vlastními schopnostmi, pot, krev a slzy.

Že přeháním? Ani trochu. Možná vás přesvědčí, když si občas přečtete "doslov" nebo "poděkování" uzavírající jednou, dvěma stránkami "bestsellery" zaplavující český knižní rybníček.

V poslední době jsem si oblíbila pana Johna Harta, dvojnásobného držitele prestižní ceny "Edgar Allan Poe Award". Myslím, že jeho temné thrillery patří k žánrové špičce, jsou excelentně vymyšlené i napsané. Nechybí jim hlubší přesah, což velmi oceňuji. Se slzami v očích jsem dočetla poslední řádky a usoudila, že takové dílo si zaslouží schroustnout i Poděkování. Zarazila mě už první věta, kterou bych u dvakrát oceněného autora prestižní cenou, nečekala. Naléhavě mi připomněla, že i ÚSPĚŠNÝ SPISOVATEL je jenom člověk a se svým váháním nad každou větou nového rukopisu se nemám zač stydět.

"Při psaní této knihy nastal čas, kdy jsem toho málem nechal." I pokračování stálo zato. "Byl to prostě jeden z těch případů, vleklá chvíle pochybností a sklíčenosti. Nic nešlo tak, jak jsem doufal. Stránky se proti mně bouřily. Možná bych to i udělal - nechal bych to spadnout pod stůl a začal něco nového, nebýt...

Následují jména nakladatele a redaktora, kteří rozpoznali potenciál rukopisu a ujistili Johna, že ho má dopsat. Dál se prokousáváte souvislým sledem "spolupracovníků" spisovatele, kteří všichni román (nebo jen jeho části) posuzovali. Redaktorů, editorů, korektorů, grafiků, ilustrátorů, marketérů, agentů kdečeho i těch, co mu jen dodávali odvahy či snášeli jeho "spisovatelské nálady". Neboť jak píše v posledním odstavci, "Jedině rodina pracujícího spisovatele chápe jedinečnost života s romanopiscem."

Od toho okamžiku jsem poctivě přečetla doslovy i několika dalších překladových knih, které třeba vůbec nejsou bestsellery nebo jen v naší kotlině. Houfy lidí kmitajících okolo každého autora mě utvrdil v názoru, že český psavec je vězněm v samovazbě a jediné, čeho se dočká během psaní ve dnech volna, večerech či nocích (rozuměj - po práci!) je nedůvěra nejbližšího okolí v tak pochybnou zábavu, v lepším případě naopak nadsazená očekávání snadného zbohatnutí. U širokého okolí pak všudypřítomná česká závist, pokud několik výtisků opravdu prodá a "ví" se o něm. Potenciál super byznysu v českých knihách zatím neexistuje. Český spisovatel v potu tváře a honěn pochybnostmi o vyšším smyslu svého konání dopíše poslední řádku a ...nastává rodeo, které si málokdo dokáže představit. Za několik týdnů či měsíců už ani neví, o čem psal, protože se zmítá a topí v činnostech, které s narativní tvorbou vůbec nesouvisí. Musí, za každou cenu si však musí být svým rukopisem a jeho kvalitou jist nebo ten bengál v učení se všemu možnému neustojí. Nezvládne sice elegantní, ale přece jen ponižování v komunikaci s nakladatelstvími a na hazard vlastního nákladu nemá prostředky. Jeho dílo tudíž nespatří světlo světa ani v tom posledním regálu knihkupectví. Skončí obaleno znechucením a frustrací v nejspodnějším šuplíku psacího stolu, což měřeno nadějí na přečtení širokou veřejností považuji spolu se zastrčeným regálem za jedno a to samé.

Někdy si říkám, kolik skvělých románů asi v tom šuplíku, potažmo koši, skončilo? Jaký literární potenciál a kolik bestsellerů skrývají sběrny papíru, staré diskety, cédéčka nebo jen složky v koších počítačů? Možná by stačilo, abychom přestali být úzkoprsí, zbavili se předsudků a konečně se naučili dělat "literární byznys" doopravdy. Schválně... kolik našich spisovatelů beletrie od časů Karla Čapka nebo Franze Kafky prorazilo na angloamerickém trhu?