Objevuji mystérium tremendum své zahrady

03.05.2018

Když jsem psala Panenku, jela jsem na vlně duše a psychiky, zákonitostí daných nám do vínku přírodou, geny, výchovou a také ...osudem. Chtěla jsem napsat příběh hluboce lidský, při povrchním pohledu možná zavrženíhodný, ale při každém dalším víc a víc jímavý a nakonec pochopitelný.  Vzory jednání jsou po staletí stejná, neboť lidská podstata se s evolucí nemění, jsme tam, kde na začátku letopočtu, jen prostředí a prostředky jsme posunuli asi tak na 458. level. Možná - k mé lítosti - ubylo vášní a vyhraněných charakterů. Svá svinstva teď lépe skrýváme, jsme vzdělanější a sofistikovanější ve všech směrech. Jsme méně čitelní, ale také se rozplizáváme doztracena. Takže přece jen pokrok. Něco zkušeností, něco rešerší, hodně fantazie a příběh nešťastné Evy upaloval po klávesnici mílovými kroky.

S Vinou už to tak splavné nebylo, Ester a někdy i Beata mi dávaly občas zabrat, ale s postavou Olivera Frčky jsem si od nich vždycky trochu odpočinula. Beata se nechala snáze vést, souzněla, ale Ester útočila a zkoušela, co vydržím. Věděla přitom dobře, že má jen dvě možnosti. Věřte, že jsem hodně přemýšlela, než jsem ji nechala provést tu horší.

Bác ...a já se lopotím se Zahradou mlčenlivých! Matný, fakticky nepatrný nástin příběhu a název padá z nebe jasně jako meteorit. Zatímco u Panenky jsem ještě ve třech čtvrtinách rukopisu nevěděla, jak ho sakra pojmenuju a s Vinou jsem si lámala hlavu jen o něco méně dlouho, tady jsem si byla jistá hned. A na sto procent! Znovu příběh, který si zahrává s city a provádí veletoče s lidskou povahou. Ale to mystérium tremendum tam vzadu, daleko v minulosti, ale přesto živé, záhada a tajemství, které hraje šachy s postavami a mě vláčí černými tunely a na konci každého odstavce číhá s otázkou: Tak jak děvče? Ještě můžeš nebo to skoncujem? Má pravdu. Zkušenosti - žádné. Rešerše - houby platné. Začínám další kapitolu a přemýšlím, oč raději bych měla jasnou linii příběhu a po názvu pátrala třeba před korekturou.