O MNĚ

Narodila jsem se před 55 lety v Plzni a skoro 30 let žiju v nejkrásnějším českém pohoří, na Šumavě. Během života jsem se zajímala o kdeco jako asi každý. Něco mě uchvátilo pro okamžik, jiné třeba na celé roky. Jedna záliba se mě však drží jako klíště už od časů, kdy mi babička začala předčítat první básničky, pohádky a říkadla. Tedy víc než půl století. Knihy. Jejich vůně mě dodnes přitahuje jako magnet a vášeň pro psaná slova mě neopustila ani na okamžik. Stála mi po boku věrně jako voják v dobách veselých i smutných. Je to krásná vlastnost knih, že bývají tam, kde po nich můžeme snadno sáhnout. Hledáme zábavu, rozptýlení, někdy pomoc a možná i zapomnění, když je nám zle. Pátráme po vzorech, radách i řešení různých situací, aniž si to vůbec uvědomujeme. Nasáváme příběhy hrdinů, žijeme je s nimi, fandíme jim a je-li to opravdu dobrá kniha, jen velmi neradi je opouštíme. Unikáme z reality všedních dní prostřednictvím osudů fiktivních hrdinů, zhlížíme se v nich, jsou pro nás ikonou, varováním i poučením. Je toho mnoho, co nám knihy přinášejí. Kdysi jsem toužila, aby zaplnily můj život i profesně a v deváté třídě si napsala přihlášku na gymnázium. Snila jsem o pokračování na filozofické fakultě, či aspoň knihovnické nástavbě. Osud a režim však rozhodly za mě a byla mi vnucena kariéra v gastronomii, obor na hony vzdálený mým představám i snům.

Bylo by rouháním tvrdit o sobě, že jsem spisovatelka. Defilé opravdu výborných autorů před mýma očima je totiž příliš dlouhé. Napsat výplody své fantazie mě ale lákalo vždycky a několikrát jsem i začala. Dlouho jsem však své počiny házela do koše s pocitem studu. Styděla jsem se sama před sebou. Dokud byla slova pouze v mé hlavě, bylo všechno v pořádku. Příběh mi běžel v mozku jako film, vznikaly zápletky a konflikty a já se těšila, až všechno pustím z hlavy na papír. Ovšem jen do okamžiku, než se to opravdu stalo. Myšlenky "černé na bílém" už mi zdaleka nepřišly tak světoborné, příběh se mi zdál plytký, banální, jednoduše příšerný. Ihned jsem ty ubohoučké odstavce srovnala s právě rozečtenou knihou svého oblíbeného autora (ky) a tvář se mi rděla červení. Vedle něj (ní) se přece nikdy nemůžu postavit! Odsoudila jsem se za svoji drzost, papír roztrhala a blok pohřbila do nejspodnějšího šuplíku do doby, než mě zase něco napadlo. Takhle to šlo mnoho let a já svou laťku nesundala ani o píď.

Téma a hlavní hrdinku své první knihy Panenka jsem s různými obměnami nosila v hlavě dobře patnáct let a dvakrát napsala první kapitolu. Bez valného výsledku, oba pokusy následovaly ty předchozí do koše. Najednou mi bylo přes padesát a laťka zakolísala. Vždyť takhle nenapíšu vůbec nic! Můj problém jsou dokonalí autoři, létalo mi znepokojivě hlavou a smějícího se J. M. Simmela jsem denně vyháněla z kouta pokoje. Pak jsem si stejně obstarala další jeho knihu a při jejím hltání zapomněla, že jsem chtěla něco psát. Zčistajasna přišla nutnost začít vykonávat poměrně fyzicky náročnou práci. A stal se zázrak! Jednou večer jsem ubitá padla do křesla s úmyslem přečíst pár stránek a zalézt do postele. Vtom mi hlavou bleskla myšlenka a letěla rychleji, než jsem stačila doběhnout pro ten zatracený blok a našla píšící propisku. Konečně jsem usedla a myšlenka - světe div se - nejenže počkala, až ji zhmotním, ale chrlila mladší sestřičky tak dlouho, než příběh rozkošatila do 95 stran A4. A co víc, ty stránky měly smysl a příběh stál na pevných základech. Nezbortil se, ani když jsem do něj nesčíslněkrát zasáhla ve snaze dodat mu dokonalosti. Zázrak sliboval ještě nějaký čas setrvat a vynahradit mi ztracená léta. Využila jsem toho a v jednom sledu dopřála Panence pokračování, knihu Vina. Nutno dodat, že s poslední kapitolou druhé knihy zázrak hodně polevil a hrozil vyčerpáním. A já přemýšlím, jestli bych ještě zvládla nějakou hodně namáhavou manuální práci, abych dostála slibu čtenářkám a napsala třetí pokračování.