Podnikám, podnikáš, podnikáme

27.07.2017

Každý, kdo se jen stínem otřel o způsob obživy zvaný podnikání či živnost, dobře ví, že síť je plná nejroztodivnějších návodů, rad, doporučení a zaručených způsobů, jak podnikat úspěšně. Internet nemá hranic a poslední dobou ve mně budí dojem, že se všichni úspěšní v jistých oborech snaží udělat úspěšnými ty neúspěšné a zvedají jim různými e-booky, on-line kurzy, webináři a výukovými videi adrenalin pokleslý frustrací z neúspěchu skutečného nebo jen možného. Nic proti tomu, bez úderného marketingu není prodej a zboží bez příběhu není zbožím. Reklamu musíte správně cílit, musíte ovládat copywriting, natáčet zajímavá videa a mít zmáknutý photoshop - chcete-li prodávat. Až se tím vším prokoušete, měl by vám zbýt i nějaký čas na práci či služby, které nabízíte. Měli byste být ke klientům poctiví, nevymýšlet si a poskytovat zásadně informace pravdivé a rady vyzkoušené a ověřené.

V ostrém konkurenčním prostředí by se vám opačný postup mohl šeredně nevyplatit a skončili byste dříve, než byste se procopywritingovali k prvnímu platícímu zákazníkovi.

Příběh, který vám chci vyprávět, je podobných praktik prost. Odehrál se v době, kdy výrazům e-book, webinář a copywriting nerozuměli ani ti, co je dnes vyučují, ale zase ne tak dávno, aby pro něj platila mafiánská pravidla devadesátých let. I dnes však nastavuje zrcadlo poměrům ve společnosti a vyvolává otázku, zda se už ti "noví" podnikatelé s těmi "starými" vypořádali.

Před více jak 10 lety se jedna žena středních let - říkejme jí třeba Marie - rozhodla, že opráší prvorepublikovou rodinnou tradici a naváže na výnosné podnikání svého dědečka vlastním, jiné době odpovídajícím způsobem. Nedbala námitek rodiny, která se stavěla na zadní a nápad začala neprodleně realizovat. Pracovala dnem i nocí, vymýšlela, počítala a zkoušela, poháněná silou svých předků. Ušetřené peníze samozřejmě nestačily a na rezervu "pro všechny případy" sahat nechtěla. Aby nemusela slevit ze svých představ, vzala si poměrně vysoký úvěr, který podle svých propočtů mohla bez potíží splácet. Přibrala dva zaměstnance, podnik se rozjel a letěl na křídlech záviděníhodné prosperity. Až do chvíle, kdy se do české kotliny převalila krize z amerických ostrovů a podnikatele v oborech přímo nesouvisejících s nutnými životními potřebami začala mlátit železnou holí. Marie sice patřila mezi ně, ale dědečkův optimismus i podnikatelské nadšení kolující jí v žilách velely vydržet. Věřila, že to nebude trvat dlouho a krizový stav se rozhodla zprvu ignorovat a později - když šlo do tuhého - přetrpět. Peníze se přestaly točit a nakonec už nebylo, kde je brát. I když omezila provoz, bylo potřeba platit, kam oko dohlédlo.

"Na další úvěr už nedosáhnu," říkala si v počínajícím zoufalství, ale zaryté chuti dokázat rodině, že to zvládne. Od známých věděla, že existuje spousta nebankovních společností, od kterých je možné si půjčit. Na internetu jí padl do oka inzerát nabízející zprostředkování úvěru u dvou bank, pokud je člověk jejich vzorným a bezproblémovým klientem. Připadalo jí to seriózní, vyskytovalo se v něm přece slovo banka a ona u jedné z uvedených byla právě takovým klientem, jakého inzerát požadoval. Tedy - doposud byla. Úvěr splácela, i kdyby neměla na jídlo a musela po nocích uklízet krom svého podniku ještě jiné. Zavolala na uvedené číslo a sympatická slečna jí bez jakýchkoli lustrací vybídla, ať si zvolí termín. Určila též pobočku, kde transakce proběhne a upozornila Marii, že provize činí 30%.

"Berte nebo nechte," prohodila, "Ale vy asi do banky sama nemůžete, ne? Tak teď máte mě a já vím, za co tu provizi dostávám. To se spolehněte." Naposled vyslovené přinutilo Marii polknout hořká slova o lichvářských úrocích, která se jí drala na jazyk a hrozila celou věc pokazit.

"Počkejte, budou chtít příjem a já ještě nemám hotové přiznání za loňský rok," vzpomněla si. "A asi by mi stejně nebylo nic platné."

"Pošlete mi, kolik dělaly tržby a zbytek nechte laskavě na mě," řekla slečna a pak už si jen potvrdily datum a hodinu setkání. I když Marie z toho hovoru neměla vůbec dobrý pocit a cosi jí hodně "falírovalo", poručila si pustit to z hlavy. Její podnik za to stál a bez pomoci té zvláštní slečny ho neudrží. Vzdychla a začala vyťukávat esemesku, aby poslala tržby. Přitom ji napadlo, že asi přeslechla její jméno.

Pár půjček si už Marie v životě dopřála a vždy byla podrobena výslechu a vyčerpávající lustraci dodaných dokumentů. O to víc teď zírala na splavný a bezproblémový průběh jednání. Jediný maličký zádrhel proběhl těsně před vchodem do banky. Takříkajíc na poslední chvíli a se slovy "teď jsem si vzpomněla", jí slečna XY předhodila tiskopis potvrzující zisk za minulý rok. Přitiskla papír na zeď, dlaní zakryla jeho horní polovinu a vybídla Marii k rychlému podpisu. Její kratičké zaváhání a snahu proniknout mezi prsty držícími lejstro k písmenkům, odmávla slovy: "No nebojte, tohle můj účetní zvládnul levou zadní. Tak to podepište, za hoďku sem jdu s dalším." Nutno říci, že její poněkud nabubřelá slova se potvrdila beze zbytku. Mladá žena v kóji úvěrového oddělení se vztýčila, jen je zahlédla a vystřelila pravici. O chvilku později Marie jako ve snách odpověděla na "jedinou otázku", a sice, kolik by si potřebovala vypůjčit. Zkusmo pípla částku o sto tisíc větší, než původně zamýšlela, připravená ji okamžitě snížit. Nebylo třeba, žena kývla a s omluvou se vzdálila na tři minuty z dohledu. Poté již mlčky a rychlostí blesku sepsala smlouvu a vzápětí už Marii podávala šek na vůbec nejvyšší částku, kterou si kdy půjčila.

Venku ji slečna chytila za rukáv a zatáhla za roh. Tam beze slova nastavila dlaň. Marie spolkla nával zděšení, že skoro třetina toho balíku poputuje do cizí kabelky, ale ona ji bude s krvavými úroky splácet. Slečně její pohled neušel. "No, naše služby jsou drahý, vážená. Ale kdybyste je nepotřebovala akutně, asi byste nezavolala, ne?"

"Asi se to hodně vyplácí, viďte?" uniklo Marii, ale už jí to bylo fuk. Firma je zachráněná.

"Jo, každej tejden si můžu jen tak z plezíru koupit novej komp, protože už fakt nevim, do čeho bych ty prachy vrazila," odpověděla s pokrčením ramen a Marie pochopila, že si ani trochu nedělá legraci.

Zbytek příběhu je až komicky tristní a dokonale demonstruje nepsaný zákon, že slušnost se sakra nevyplácí, ba bývá trapně na obtíž.

Krize pokračovala zatím bez vyhlídky konce, Marie dřela ještě o něco víc a také o něco víc platila. Ale dýchala a firma nepadla. Za to byla vděčná jak nebesům, tak té slečně. Ne však dlouho. Po nějakých sedmi, osmi měsících vyděšeně přebrala od pošťáka dopis s červeným pruhem. Obsahoval předvolání na kriminálku ve věci úvěrového podvodu.

"Jaký podvod, já řádně splácím," téměř zaječela na jakéhosi majora, jehož číslo našla v záhlaví dopisu.

"Vy ano," odvětil klidně, "Ale ti ostatní ne, banka podala žalobu, a proto jsme přišli na tu vaši skupinku."

"Jakou skupinku?" zeptala se zmateně.

"Paní, vy snad vůbec nevíte, co jste podepsala? Dostavte se k výslechu, ano?"

Pokračování prožívala Marie na pokraji nervového zhroucení. Výslechy byly nakonec tři. Vypovídala pořád stejně a tak nějak nechápala, proč to musí stále opakovat novým a novým policistům. U třetího výslechu poznala slečnu mezi padesáti fotografiemi a kriminalisté ji ujistili, že půjde k soudu podat svědeckou výpověď a ukázat na ni prstem. Pokud ji však mezitím nezavřou, protože banka požadovala zahájení trestního stíhání proti všem, kterým půjčila peníze. Paradoxně ne za nesplácení, což by se Marie netýkalo, ale za fiktivní potvrzení o příjmu, který vystavoval stejně fiktivní "účetní". Za svoji lehkomyslnost a peníze půjčené od starého tatínka zaplatila Marie horentní palmáre špičkovému advokátovi, který na jedné stránce A4 s bankou zametl a oplátkou pohrozil trestním stíhání jí za prokázanou spolupráci "slečny" s pracovnicí banky.

Uplynula léta, krize dávno pominula, ale Marie nikdy u soudu svědčit nebyla. Je otázkou, jestli se slečna stáhla nebo bohorovně a s jasným názorem na schopnosti orgánů státní moci dál čile "podnikala" někde jinde. Tak i tak si s nezdaněnými a na prostoduchých zoufalcích vydělanými penězi přišla na své, co říkáte? Marie ještě dlouhou dobu přemlouvala stařičký "komp", aby vydržel a dovolil jí mrknout se ve vzácné volné chvíli třeba na facebook. Ono se řekne "podnikat".

Chcete si přečíst mé knihy?