Otrokem o své vůli

03.08.2017

Tomáš spěchal parkem. Mohl jet městskou dopravou nebo taxíkem, ale zvolil chůzi. Čekala ho důležitá schůzka s investorem a zrovna dnes mu auto vypovědělo službu. Už dohlédl na konec parku, když mu zazvonil telefon. Volal jeho šéf a řekl mu, že schůzka se o hodinu odkládá. Tomáš najednou nevěděl, co s ní udělá. Jak využije nečekaně získaný čas v pevně rozplánovaném dni. Mohl by zajít na oběd, ale to je příliš brzy. Ani rychle nakoupit nepotřebuje. Asi deset metrů před ním stála pod starým stromem lavička. Byla prázdná a přímo vybízela k posezení. Tomáš zaváhal s pocitem, jaký už dlouho nezažil. Musí přece tu hodinu využít smysluplně! Již několik let řídil jeho čas bestseller od českého autora "Jak žít efektivně a neztrácet čas". Ta kniha pro něj byla téměř biblí. Za pár let se posunul o obrovský kus dopředu. Vzdělával se a věděl přesně, kam směřuje. Každá minuta jeho dne měla svůj smysl, byla produktivní. Naučil se přemýšlet a rychle vyhodnocovat. I dnes si přesně spočítal, že zkratka parkem bude rychlejší než čekat na taxi nebo běžet na metro. Jako vedlejší efekt prospěje chůzí svému tělu. A teď by sebou měl plácnout na lavičku a hodinu nečinně lelkovat? Nakonec podlehl. Alespoň si znovu zrekapituluje, co všechno musí s investorem probrat. Posadil se a v duchu se přenesl do kanceláře svého šéfa.

Po chvíli zaslechl šouravé kroky a lavička se mírně zhoupla. Rozladěn otevřel oči a pohlédl vedle sebe. Na druhém konci lavičky seděl starší muž v omšelém obleku. Měl neupravené, prošedivělé vlasy a dlouhý plnovous. Z igelitky před sebou právě vytahoval noviny a nasazoval si brýle. Asi bezdomovec, pomyslel si Tomáš a trochu se odtáhl. Jak se má zachovat? Má odejít? A kam? Rozhodně mu takové sousedství nebylo ani trochu příjemné. Věděl jistě, že soustředění je pryč. Muži to neušlo.

"Copak, vadím vám?" Přímá otázka Tomáše zaskočila. Nevěděl, co říct, nebyl na takovou situaci připraven. "Řekněte, je tu mnoho jiných laviček. Nemusím sedět zrovna tady." Jeho upřímnost dodala Tomášovi odvahy.

"Zrovna si v hlavě přehrávám argumenty důležitého jednání, které mě za chvíli čeká. Vy jste mě vyrušil. Nemohu přemýšlet." Muž se usmál.

"Chápu, promiňte. Samozřejmě vám nemohu bránit. Vzdálím se." Sundal si brýle z očí, složil noviny a zastrkoval je zpět do igelitky. Způsob jeho vyjadřování Tomáše udivil. Takhle mluví bezdomovci? Bezděky z něj vyšla otázka, kterou by jinak nikdy nevyslovil.

"Počkejte, vy jste bezdomovec?" Ihned mu došlo, jak neomaleně to zní. "Omlouvám se, nechtěl jsem tak přímo..." Muž mávl rukou.

"Nic se nestalo, rád vám odpovím. Ne, v pravém slova smyslu ne. Jsem jen svobodný člověk." Tomáš se zasmál, muž jej proti jeho vůli zaujal.

"To říkají všichni..."

"Bezdomovci?" doplnil muž. "S kolika jste mluvil?" Tomáš polkl.

"S žádným, ale... v televizi a tak,"

"V televizi toho napovídají, mladý muži. Ale já uklidním vaše podezření i zvědavost. Žiji velmi skromně, ale podle svého. Mám kde bydlet, a když potřebuji pracovat, tak pracuji. Když si chci číst, čtu si. Mám hlad, najím se. Chce se mi spát, lehnu si. Usínám s hvězdami a vstávám se sluncem. Svým životem nikoho neobtěžuji, ale také nedovolím, aby někdo obtěžoval mne. Materiální stránka života mě zajímá již jen s ohledem na nezbytné potřeby, abych přežil. Rozumíte mi?" Tomáš byl konsternován. Mužova řeč šla tolik proti jeho přesvědčení, proti všemu, co jeho samotného vede kupředu a dává pocit uspokojení ze splněných úkolů. Jakýsi hlas ve spodní zásuvce mozku mu však našeptával něco úplně jiného. Rozhodl se ho ignorovat.

"Ale vždyť... není vám líto času, kdy můžete vytvářet smysluplné hodnoty? Využít každou minutu tak, aby po ní něco zůstalo?" Muž náhle zpozorněl.

"Každá vteřina života má pro mě smysl, to mi věřte. Paprsek slunce, bliknutí hvězdy, kniha, kterou otevřu, lidé, s nimiž mluvím." Muž se otočil a podíval se Tomášovi do očí. "Promiňte dotěrný dotaz ...máte rodinu?" Tomáš si vzdychl.

"Ne, manželka odešla. Nechápala... prostě chtěla žít jinak. A vy?"

"Také mě žena opustila, už před lety. Nejdříve chtěla být bohatá. Pracoval jsem, rozplánoval celý den, abych to zvládl. Měli jsme se dobře, ale ze života zůstal plán. Já - velký vyznavač svobody - jsem ji ztratil. Odešla s mužem, který měl víc času. Já pak pochopil, že je to celé nesmysl."

"Mám také naplánovaný den. Ale ne proto, že musím. Já chci, uspokojuje mě to a každým dnem se posunuji vpřed. Mám knihu, která mne to naučila. Můžu vám ji půjčit, jestli chcete. Hned přestanete svým časem plýtvat, protože..." Je to možné? Jako by to neříkal on. Vlastní hlas slyšel z éteru jako flašinet hrající dokola známou odrhovačku.

"Tu knihu jsem napsal já," přerušil ho muž a smutně se usmál. "Práva na peníze z jejího prodeje jsem přepsal na svoji ženu. Vidím, že je pořád mnoho nešťastníků, kterým ničí život."

"Ale to přece!" vykřikl Tomáš, ale muž ho zarazil.

"Zadržte! Podívejte se na hodinky, právě jste se mnou promarnil čas, který jste chtěl smysluplně využít." Tomáš se chytil za hlavu.

"Bože, moje schůzka... už za čtvrt hodiny a já..."

Muž mu položil ruku na rameno. "Uklidněte se. Buď ji stihnete, nebo možná přijdete o chvilku později. Co se stane? Jste přece jen člověk. Teď mě ještě okamžik poslouchejte a zamyslete se. Zpočátku jsem pro vás byl nevítanou společností. Aniž bych se snažil, zaujal vás náš hovor tak, že jste zapomněl hlídat svého nejvyššího šéfa - hodiny. Nechal jste mluvit své emoce a na plán kašlal. Opravdu byl ten čas se mnou ztracený?"

Tomáš mlčel, občas pohlédl na muže vedle sebe. Sám v sobě se najednou nevyznal. Něco však přece jen cítil a byl tomu muži vděčný. Vyťukal číslo na mobilu, otočil se zády a čekal.

"Zdravím, šéfe. Asi se o chvilku zpozdím, tak ať si dá investor zatím kafe. Tohle bylo fakt důležité..." Ukončil hovor a vydechl. Otočil se zpět a místo vedle něj bylo prázdné.