Já spisovatelka, ...marketérka, copywriterka, blogerka

28.07.2017

Jednou jsem si krátce před půlnocí sedla do křesla s úmyslem dopřát si pravidelnou chvilku s knížkou. Každý večer jsem nad ubíhajícími řádky čekala, až mi únava zklíží oči a já padnu do postele. Rituál, na který jsem se těšila (a těším), mi spolehlivě přinášel (a přináší) porci uspokojení, jako jinému třeba pivko, panák whisky nebo... co já vím. Tenhle konkrétní večer však hrozil proběhnout jinak a o nějakém klížení očí nemohlo být ani řeči. Prostě se to stalo. U desáté kapitoly mi něco prolétlo hlavou, já knihu odložila a nějakou chvíli zírala do zdi. Za okamžik už jsem šátrala v šupleti, kde jsem matně tušila prázdný blok a mezi patnácti propiskami v kelímku na kuchyňském stole horečně hledala tu, která ještě píše. V tu chvíli jsem už věděla naprosto přesně, že tohle je den, na který nezapomenu. Našla jsem ji, popadla blok a zahučela zpátky do křesla. V zaujatém soustředění jsem tam setrvala další tři hodiny, aniž by mi spadlo jedno víčko. Napsala jsem asi čtrnáct stran a do postele mě k ránu zahnala křeč v ruce a nutnost vstávat v osm nula nula. Od té chvíle jsem každý večer připsala další a rozečtenou knihu povýšila (nebo ponížila?) na sedativum s inkubační dobou pěti minut.

Asi na pětapadesáté stránce nebo tak, mě dcera pozvala k sobě do Prahy a já se jí při kávě nesměle svěřila, že zkouším PSÁT KNIHU.

"No to je skvělý, mami," zaradovala se a zkoušela vyzvídat "o čem". Když se dostala k otázce "jak", pípla jsem, že normálně rukou - propiskou (našla jsem ještě jednu) a do bloku (asi třetího).

"To nemyslíš vážně!" zděsila se, jako bych se ji chystala nakazit leprou. Nezbylo, než se přiznat, že textový editor jsem naposledy využila před čtyřmi lety, a to k napsání dopisu na nějaký úřad.

"No aspoň něco," uznala a od toho okamžiku převzala iniciativu. Já po třech dnech odjížděla vybavená nejen nezbytnými schopnostmi psát v programu Open office, ale i zánovním notebookem, který mi velkoryse darovala. Mimochodem, mám ho dodnes. Sice má chudák občas křeč, ale pořád ještě napíše nebo vyhledá to, co zrovna potřebuju. Doma jsem ho zapojila, otevřela program a jala se pečlivě přepisovat své dílo. Šlo to pomalu. Avšak mé nadšení z textu, který má formu a styl bohatě vyvažovalo, že smolím jednu stránku... no, ani se neptejte. Začala jsem se cítit jako opravdový autor. Byla to krásná doba! Splavně jsem napsala dvě knihy, zarovnala řádky a odlišila nadpisy. Hotovo. Teď začnu pátrat, jak je nejlépe vydat. A zatímco si s textem bude hrát někdo kompetentní a fundovaný, já v klidu můžu přemýšlet o další knize. Tak to děvče, ani náhodou! Korektury, sazbu, grafickou úpravu, tiskárnu apod., pochopitelně zařídil nakladatel. Napsalas je? Fajn, ale to je teprve začátek martyria, které tě čeká. Chceš, aby se prodávaly, nebo si s těmi výtisky jednou na stará kolena zatopíš? Tak začni makat na marketingu a hodně rychle. Myslíš, že jsou dobré? Ale to nikoho nezajímá, když o nich NEVÍ! Potřebuješ REKLAMU, a to údernou, neotřelou, nápaditou... Musíš obstát v děsivé konkurenci, protože dneska holka, píše kdekdo. Chceš být autor nebo aspoň trochu prodejný autor? Tak makej. Nevím, kdo dělá Píár Stephenu Kingovi, ale možná už bych ho mohla dnes ledacos naučit. Chceš webovky? Tak si je udělej, ale ne jen tak halabala, aby se neřeklo. Musí být nápadité! Foť pokaždé jinak, upravuj fotky v Corelu, bloguj, vymýšlej akce..., ale hlavně prosím tě - PIŠ!

Někdy se mi zasteskne po dobách, kdy jsem třeba půl hodiny hledala na klávesnici znak, který jsem potřebovala. Možná, až můj dědoušek Dell opravdu klekne a definitivně se na mě vykašle, najdu zase nějaký blok a propisku. Soustředím se na příběh, který možná není důležitý pro TRH, ale pro mě ano. A víte co? Bude mi fuk, jestli mě facebook podesáté upomíná o další příspěvek. Nebudu o tom totiž vědět.

Chcete si přečíst mé knihy?