A na začátku je láska

13.08.2017


Bezvýhradná, důvěřivá, všeobjímající, LÁSKA jako nastavení člověka od pradávných dob co svět světem je. Asi tušíte, že dnes nebude řeč o partnerské lásce nebo lásce k dětem či rodičům. Ve významu slova, jak ji běžně vnímáme, cítíme a bohužel i zneužíváme. Budeme si povídat o vybavení človíčka, než se ho dotknou vlivy okolí. Nechci se chlubit cizím peřím, tak pro pořádek: Před nedávnem jsem na fb sdílela článek "Introjekty". Výborný text, který v jednom místě odkazuje na Ruizovu knihu "Čtyři dohody". Sáhla jsem po ní okamžitě. Zhltla jsem ji na jeden zátah ne proto, že píšu příběhy pátrající po příčinách lidského konání a toužila bych po inspiraci, ale proto, že srozumitelným a moudrým způsobem vysvětluje dávné učení a PRAVDU, která zůstane většině z nás utajena po celý upachtěný život. Pravdu tak jasnou a zřetelnou, jednoduchou až banální, a přesto pohřbenou v zemi jako virus moru. Pochopila jsem s plnou intenzitou, že to co zbyde na konci života, je jen tristní schránkou kdysi láskyplného a svobodného ducha, který před lety obohatil tuto planetu. Ano, slyšíte dobře. Původním a jediným posláním člověka jako tvora s mozkem je obohacovat, ne pustošit, ničit a využívat. Zní to jako vyčpělá fráze, viďte? Ta však má původ ve staletích pohrdání vším, co se nehodilo mocným, bohatým, náboženským i válečným fanatikům a násilným i diplomatickým propagátorům scestných a falešných ideologií. Prostě diktátorům všeho druhu. Obohatit Zemi a žít s ní v harmonii může jen člověk svobodný. Svobodný svojí pradávnou podstatou, ne proto, že si ji vydobyl násilím a zotročením jiných nebo pomocí peněz. Začíná to nevinně, ale OSUDOVĚ. U rodičů.

Každý novorozenec přichází na svět plný lásky, důvěry a svobody. První věty omezující tyto nádherné dary přírody však slyší velice záhy. NESMÍŠ, MUSÍŠ.

"Tohle nedělej..."

"A proč?"

"Protože SE to nesmí..."

"A toto také nedělej..."

"A proč?"

"Protože SE to nedělá..."

"Tohle udělej..."

"A proč?"

"Protože SE to musí..."

A tak hnáni dogmatickými a hnisajícími tradicemi svých předků bez přemýšlení a ZLÉHO ÚMYSLU injektujeme zárodky vředů hezky zavčasu do svých potomků. Přece musí pozdravit, je to SLUŠNOST. Nechci doma žádného nevychovance. Myslíte, že nepozdraví, až bude sám chtít? Notabene, když vás milionkrát uslyší to dělat?

Od tohoto primitivního začátku jsme systematicky ohlodáváni. Ztrácíme důvěru ve svět, který nás sem nahnal jen proto, abychom nebyli sami sebou, plnili úkoly a raději moc nepřemýšleli. A pokud, tak jak z něčeho vytlouct výhody, uchopit moc nebo získat peníze. Ovládáni jejich všemocí honíme se za "lepším" a "dražším", nastaveni na jediné: GENEROVÁNÍ ODPADU, kterým si kálíme pod vlastní nohy i nohy svých dětí. Myslíte, že gaunerem se někdo narodí? Ale kdež. Každý grázl nejdřív ztratí důvěru, než se jím stane. Mezitím prapodstata svobody, toho největšího daru, který rozvíjí ducha, talent a uvádí sny ve skutečnost, zmizela v démonu jménem ANARCHIE. Je až s podivem, jak snadno podléháme bludu, že tato dvě slova mají vůbec něco společného. Nakonec svázáni řetězy tradic, pravidel, zákonů i vžitých dogmat žijeme pod tím nejšílenějším zákonem džungle uplatňovaným právem silnějšího, který ve zvířecí říši nemá obdoby. Uzlem těch řetězů je pak bizarní obrázek planety přelidněné tvory zbavenými iluzí, snů a důvěry nejen v druhé, ale i v SEBE. A přitom by stačilo tak málo! Třeba neříkat dítěti, že hrou na klavír se neuživí, i když to CHCE a UMÍ. Nechat ho využít svůj dar LÁSKY naplno. Vůči vám, své práci, svému snu i celému světu.

A nebojte se, nebude plný klavíristů...